ORLICKOÚSTEČTÍ MALÍŘI BETLÉMŮ VE ZKRATCE

Jarmila Süsserová

Východočeské město Ústí nad Orlicí je jedno ze dvou hlavních center malovaných papírových betlémů v České republice. Ke konci 18. století se zde, podobně jako v jiných oblastech, rozšířilo po josefínských reformách betlemářství mezi širší veřejnost. Pro místní nadšence, kteří získali povědomost o různě ztvárňovaných betlémských výjevech při svých cestách za prací a obchody, bylo nejjednodušší použít k jejich tvorbě materiál, který byl místnímu obyvatelstvu nejdostupnější. V Ústí nad Orlicí tudíž posloužil pro výrobu betlémů obalový papír, v němž se transportovaly žoky bavlny, tolik potřebné pro výrobu textilu. A pokud ho nebylo dostatek, posloužily jako náhrada slepované staré noty či později noviny. Klihové barvy pak na tomto podkladu vykouzlily podle zručnosti malíře a zavedených zvyklostí řadu darovníčků, kteří mířily k Ježíškovi ze všech stran v několikametrových barevných kobercích s betlémskou scenérií. A že jich "oustečtí" řemeslníci namalovali! Ještě ve 20. letech 20. století bylo přímo v Ústí napočítáno 112 celků. V současnosti jich v domácnostech města a blízkého okolí hravě napočítáme na čtyři desítky každoročně stavěných celků z cca osmdesáti dochovaných. Jisté je, že velkých celků se dnes staví v rodinách mnohem méně než dříve, přesto je však jejich počet úctyhodný.

Prostí řemeslníci z řad tkalců, pekařů, kovářů, sametářů apod. je tvořili vedle výtvarně poučených řemeslníků (např. tzv. štafírníků), a proto byla jejich tvorba kvalitativně velmi rozdílná. Přesto všechny tato záliba natolik spojovala, že se malování "pro potěchu srdce" stalo inspirací pro další a další v tomto kraji. Malíři od sebe v podstatě dost často "opisovali", kopírovali své vzory (a někdy i poměrně dokonale) a hlavně svá dílka téměř nesignovali, čímž umožnili, aby se nad jejich pracemi za 100 i 200 let vedly debaty a pře o tom, kdo je autorem té které figury.

Za dvě a čtvrt století je v Ústí nad Orlicí známo přes padesát jmen tvůrců, z nichž jistě třetina tvořila od 40. do 90. let 19. století. Právě toto období je ale také plné jmen, k nimž bychom potřebovali teprve tvorbu přiřadit, což při absenci signatur a porovnávacího materiálu je téměř nemožné. Stále však bádání mohou ovlivnit nově nalezené skutečnosti, i když dostupných novinek k porovnání rapidně ubývá.

Následující přehled uvádí chronologicky za sebou jména ústeckoorlických tvůrců se základními známými údaji o jejich životě a tvorbě.

Asi nejstarším známým jménem malíře betlémů byl v Ústí tkadlec Bartoň, známý pod přezdívkou Bartoníček. Žil na přelomu 18. a 19. století někde v místech textilní továrny nad náměstím. Dosud není stoprocentně rozpoznána jeho tvorba, takže jeho styl nemůžeme jakkoli popsat.

Rodina pozlacovačů Täuberů žila ve městě již v 18. století. V ústním podání se vždy ve spojitosti s betlemářstvím tradovalo rozlišení dvou z nich pouze na staršího a mladšího, ale není vyloučeno, že v Ústí věnovali malbě tři z tohoto rodu. Nejstarší Jan (1754-1835), současník Bartoňův, v ústeckém kostele Nanebevzetí Panny Marie mezi lety 1793 a 1822 přemaloval obraz Ústecké Panny Marie, štafíroval zde boční oltáře, kůr a varhany v kostele a pravděpodobně právě jeho betlemářskou tvorbu lze zvláště ve větších celcích poměrně dobře identifikovat. Zejména na pozadích - lanšaftech je u něho patrnédetailnější zpracování scenérie, která ožívá výjevy ze života, a např. trsy trávy dobře ilustrují lehkost jeho malby jemným štětcem. Všechny jeho součásti mají umírněnější barevnost. Je zmiňován v souvislosti s chalupou čp. 62, která stála přibližně v místě průjezdu do pozdější textilní továrny nad náměstím.

Se stejným stylem malby se setkáváme ještě dvakrát. Jedna část evidentně vycházející z této tvorby, je již barevnější, úspornější v projevu, ale jinak téměř totožná s prací Jana. Mohly by to být figury Václava Täubera. Jelikož ovšem Jan měl jak bratra, tak syna Václava a mj. se v Ústí traduje, že byli známí tři Täuberové, není jisté, ke kterému z nich tato následná tvorba patří. Betlémové součásti opět nejsou signovány ani datovány. Syn se prokazatelně betlemářské tvorbě věnoval a bydlel v sousedním čp. 61. Navíc ve sbírkách muzea se objevují jak Janovy figury s tmavými rozevlátými trsy trávy, tak světlejší, barevnější používající jisté zjednodušení a dále pak figury hrubší malované jasnou paletou cca v polovině 19. století, ovšem poměrně přesvědčivě nesoucí typické znaky Täuberových. Mohlo by se také jednat "pouze" o pozdní práci Václava, ale důkazy zatím zcela chybí. Velká část těchto figur se nacházela v celku, složeného převážně z prací Täuberových, takže nelze vyloučit, že by se o práci někoho z rodiny Täuberů mohlo jednat.

Dalším z nejstarší generace ústeckých betlemářů byl tkadlec Vojtěch Domlátil (1764-1848), který měl chalupu v Pobřežní ulici čp. 256. Vedle figur do betlémů maloval také obrázky. Paleta tónů je jakoby zašedlá, matná, používal jednoduchou skladbu barev s masivnějšími konturami velmi trvanlivého složení. Jeho malby byly originální a byly mnohokrát kopírovány.

Ústeckými betlemáři je často citováno motto Josefa Fišera (1765-?) na jedné z figur: "K větší slávě Boží, ke cti ducha a k potěšení srdce". Bydlel ve Floriánské ulici v čp. 270 (dnes v Nygrínově ul. objekt proti tiskárně Oftis). Je označován za Domlátilova žáka, čemuž by odpovídala i jakási mírně zašedlá paleta barev. Typickým znakem jeho tvorby byly až oranžové kontury očí. Pravděpodobně velmi často psal na své figurky věnování. Nejvíce datovaných figur se v muzeu objevuje z let 1853-1858 a 1878.

Jsou však známi ještě další dva Fišerové (Václav, Ignác), kteří tvořili v 19. století. U Ignáce Fišera zvaného Fišerle poznáme pouze část betlemářské tvorby. Měl obývat chalupu čp. 59 a věnovat se kromě betlémů i obrazům. Spolu s Josefem maloval zvláštní "hadovité" palmy, které měly kmen jako dračí krky. Zatím není jasný jejich příbuzenský vztah, Ignác však byl patrně o generaci mladší a mohl být současníkem Václava, o kterém však nic bližšího zatím nevíme.

Václav Štancl (1807-1881) pocházel z Pobřežní ulice z čp. 259, vypracoval se vlastní pílí na tkalcovského mistra a stal se také měšťanem. Jeho betlemářské dílo muselo být poměrně obsáhlé a do dnešních dob se v betlémech zachoval dostačující vzorek jeho tvorby, z něhož můžeme vyčíst její charakteristické znaky. Především sytě černé stíny a obrysové linie, častý výskyt zvířat na stromech nebo velké oči u koní napovídají, že ta či ona figura jím mohla být malována. Nesignoval je všechny, známe však jeho značku W¨S, nebo kurentem psané S. Byl žákem Domlátila a zpočátku jej kopíroval.

Maloval i jeho vzdálený příbuzný Leopold Štancl (1825-1869), narozený v témže domě jako Václav. Jeho tvorba je tradována od 40. let 19. století, ale není dosud definitivně rozeznána. Zatím tři signované figury ve sbírkách muzeí nesou znaky, které nalezneme na jinak nesignovaných figurách označených ///// nebo Slawik (patrně původní majitel). Víme, že tento malíř užíval jen o něco pestřejší paletu než Vojtěch Domlátil, obličeje připomínají styl Josefa Fišera, ovšem s tmavšími konturami, jaké užíval jeho příbuzný Václav Štancl. V některých indiciích je podobný i Václavu Víškovi, který však měl profesionálněji modelované obličeje.

Jindřich Zdobnický (1827- po r. 1910) přezdívaný Henrych pocházel ze Žamberku a odešel do Svitav. Přesto tento sametář zanechal v ústeckoorlickém betlemářství svou stopu. Jak dokládají poslední přírůstky do sbírky betlémů, maloval dobře ještě ve svých 83 letech a velice dynamicky zpodobňoval koně v tříkrálovém průvodu. Opět se zde objevují dominující linie ve středním tónu. Detailní prokreslení postavy i barevná paleta byly podobné Vojtěchu Hernychovi, ale nepůsobí tak kompaktně. Obličeje jsou jakoby šrafované.

Jarolím Štantejský (1832-1899) byl vyučený tkalcem. Narodil se v čp. 120 v dnešní Havlíčkově ulici. Ve Vídni navštěvoval večerní běh malířské akademie a pomáhal u malíře Führicha. Po návratu do Ústí se věnoval malování obrazů a betlémů. Daráci z raného období jsou charakterističtí většími hlavami, které se později staly přiměřenější. Pro nedostatek zakázek se r. 1870 odstěhoval do Litomyšle, ale do Ústí stále maloval figurky. Z jeho litomyšlského působení jsou figury datovány a nejvíce takových se dochovalo z 80. a 90. let 19. století. Jeho betlemářské práce jsou velmi ceněné a často napodobované, protože byly situačně i pohybově nápadité. Uměl úspornou kombinací barev s lazurou dosáhnout perfektní modelace. V Litomyšli vytvořil mj. také řadu opon, praporů a střeleckých terčů.

Václav Víšek (1837-1901), pozlacovač, štafíř (ozdobník) a hudebník bydlel ve Špitálské čp. 117. Maloval i obrazy a na tvorbě je znát, že byl zvyklý pracovat s velkými plochami. Malba je sice hrubší, vždy však výstižná a mezi betlemáři nezaměnitelná. Proto není na závadu, že jeho figurky nejsou signovány ani datovány. Kromě hrubšího vyřezání figury a kresby a malby ve čtyřech tónech obyčejně s jedním světlem je pro něho typická práce na hrubém obalovém papíru nebo notách. Dobře maloval jeho bratranec Vojtěch, který je však více než tvůrcem betlémů spíše autorem kostelních obrazů. Figury z jeho velkého betléma se dochovaly na faře v Dolní Dobrouči, obrazy např. v Řetové a Libchavách.

Vojtěch Waldmüller, další ze jmen, kde zatím pouze tušíme, jak mohl jeho nositel tvořit. Z dosud dostupných materiálů víme, že byl poměrně dobrým kreslířem. Porovnávané obrazy malované kvašem ze sbírek muzea napovídají, že kontury poměrně světlých tónů barev jsou znaky, které objevujeme i na figurách částečně vycházejících z Täuberova odkazu, ovšem podávaných v plošnější jakoby mírně smyté formě. Je však nutné tuto domněnku ještě potvrdit. V muzeu jsou zachované figury cca z 50. - 70. let 19. století, dále ovšem pak tvořil i jeho syn, kde zatím tvorbu nemáme s čím porovnat.

Václav Gruber byl lidový malíř, rozpoznatelný podle své velmi hrubé malby. Neovládal dobře kresbu a jeho figury jsou často s disproporční a s robustními hlavami. Maloval však pravděpodobně rád, protože se jeho betlémových součástí zachovalo poměrně dost. Práce nejsou datovány, dají se však zařadit do 2. poloviny 19. století.

Z tvorby Františka Seiferta, který mohl malovat cca v 60. letech 19. století, se zachovala signatura na jedné figuře v Národopisném muzeu v Praze. Opět se jedná o malbu "rámovanou dominantními liniemi", další tvorba však známa zatím není.

Další z těchto téměř neznámých je Burkoň, k němuž byla tvorba přiřazena jedním ze sběratelů v první polovině 20. století. Figury nejsou signovány, nesou však stejné znaky, jakoby vycházely z tvorby Jansy, mísily se s ranými Brožkovými pracemi a byly doplněny jemným prokreslováním. Pravděpodobně tvořil v druhé polovině 19. století.

Vojtěch Hernych (1846-1893) tkadlec bydlící v čp. 321 v dnešní Zahradní ulici byl strýcem továrníka Floriana Hernycha a tvořil v druhé polovině 19. století. Byl mimo jiné i vynikajícím kopistou a používal kvalitní barvy, které i po 150 letech působí velmi svěžím dojmem. Jeho kresba je velmi propracovaná, jemná a podrobná. Často maloval na modrý papír, signováním se však příliš nezdržoval, objevuje se sporadicky. Pokud tvořil kopie, byly natolik precizní, že často na první pohled při určování autorství zmatou. Obyčejně ho však prozradí jasnost "sametových" barev a podrobné prokreslení detailů, viditelné až při bližším seznámení.

Václav Jansa (†1897). Tvorba tohoto malíře z 2. poloviny 19. století se dá poměrně dobře rozeznat od ostatních. Hrubší řezba papíru a plošná, leskle jakoby olejová malba tmavých tónů jej téměř jistě vždy prozradí. Maloval také hodně drůbeže a na spodním okraji zeminy používal naoranžovělou až narůžovělou žlutou linii. Maloval také figury do postních betlémů. Ve své době bydlel v prostoru nynějšího domu čp. 252 za hotelem Avion.

Antonín Kellner (1853-1928)* původním povoláním švec bydlel v Lukesově ulici čp. 307 a rád kopíroval zejména Štantejského. Vedle betlémů maloval i obrazy svatých, které vzbudily pozornost na výstavě v Litomyšli v roce 1924. I v betlémech rád používal zlacení. Zejména je to znatelné v jeho tříkrálových průvodech, kdy touto technikou podtrhl nejen koruny králů, žezla, pokladnice a postroje, ale i podkovy koní. Patrně jako první začal malovat do ústeckých betlémů olivy, které našly využití zejména v postní variantě. Někdy se podepisoval celým jménem, nebo zkratkou A.K., všechny jeho práce však signovány nejsou. Otec A. Kellnera Josef, který byl tkalcem, tvořil v 60. letech 19. století a jeho práce nejsou zatím identifikovány vůbec.

Jan Brožek (1855-1926). Z tvorby tohoto malíře, který bydlel Na Ostrově v čp. 226, se v Ústí nad Orlicí dochovalo tolik figurek, že by ještě dnes vydaly na několik kompletních betlémů. Je s podivem, kolik toho tkadlec mohl ještě při své práci namalovat. Tomuto typickému představiteli ústeckých lidových malířů rádi odpustíme prohřešky v proporcích a pohybu, protože jeho betlém působí velmi líbezně. Pozadí, ať již dálina nebo lanšaft, jsou plné svěže zelených "zmrzlinových" kopečků s červenými záblesky českých chaloupek. Své figury často signoval a datoval buď ručně nebo razítkem zejména v 90. letech 19. a prvních dvou desetiletích 20. století.

Obdobně jako Burkoň byl stejným betlemářem označen i Antl, který bydlel údajně v čp. 245, byl pozlacovačem a odstěhoval se do Vysokého Mýta. Zde teprve bude probíhat porovnávání vytipovaných prací k bližšímu určení jeho typických znaků.

Václav Koráb (1855-1920), truhlář, sice nemaloval, ale doplnil rodinný betlém řezaným městem, které tvoří celkem 9 domů. Dva z nich jsou i půl metru široké, jeden cca 60 cm vysoký.

Norbert Fišer (1857-1940) tvořil od 70. let 19. století a bydlel na Záměstí v čp. 55. Byl výborným kopistou a jeho styl malby je podobný Štantejskému. Figury jsou však menší (10 - 12 cm) a s menšími hlavami, u kterých vyniknou rysy zejména při pohledu zblízka. Jeho syn kapelník Norbert Fišer ml. stavěl betlém tak, že umístil chlév nahoře a vysypal cesty k chlévu pilinami. Betlém se nezachoval do dnešních dob, ale byl roztroušen do dalších celků.

Kosmas Damian Rybka (1861-1927). Pekař, který začal s výtvarnou tvorbou až v pozdějších letech, nemaloval pouze betlémy, ale zachovaly se i obrazy, ať již s náboženskými motivy, nebo s různými lokalitami města a jeho okolí. Používal 6 základních barev a v jeho zeleni se vždy objeví modravý odstín. Figurky jsou drobnější a prokreslené, palmy mají poměrně světlé a namodralé koruny. Do vesnic několikrát vtělil i darovníčka, který nezapře jeho původní řemeslo.

Josef Springer (Špringer) (1867-1946), malíř, pozlacovač a ozdobník, navštěvoval umělecko-průmyslovou školu večerní v Praze. Jeho figurky, stavení a stromy jsou hojně zastoupeny v mnoha betlémech. Nejpůvabnější jsou např. figurky řemeslníků, hasících vápno, pokrývajících doškovou střechu apod. Maloval také kostelní obrazy a křížové cesty, zlatil a štafíroval oltáře, sochy a kříže po celých Čechách a Moravě. Ke konci života jeho betlemářská práce zhrubla. Bydlel v dnešní Masarykově ulici čp. 107.

Stanislav Ottmar (1869-1922) žák umělecko-průmyslové školy ve Vídni, akademický malíř, který namaloval sice dálinu k kostelnímu betlému, ale nebyl ústeckým rodákem, ani typickým malířem betlémů a jeho betlémových figur se dochovalo velmi málo. Nezapadaly do regionálního stylu, protože se mu vymykaly jak pojetím, tak technikou.

U ak.mal. Josefa Linharta (1871-1933) zatím nebyly ústně tradované figury porovnávány s dalším materiálem.

Otto Vrbický (1874-1958) školník, který pro svou rodinu s láskou namaloval dva velké betlémy (celkem přes 1500 součástí). Přes svoji proporční nedokonalost figur jsou ukázkou zaujatosti pro věc a plně odpovídají potřebě člověka podílet se na příběhu, který je jeho součástí. Mimo tyto betlémy se po Ústí pohybovalo pouze několik figurek.

František Štancl (1885-1963) pocházel ze stejné chalupy čp. 259 jako Václav Štancl. Vyučil se malířství a pozlacovačství u Josefa Springera a působil i u ak. malíře Linharta. Později bydlel v Havlíčkově ulici čp. 634. Jeho řemeslo mu bylo velkým koníčkem, namaloval též mnoho obrazů zejména s jeho oblíbenými "partiemi". Jako betlemář vytvořil řadu kompletních betlémů s prvky rodného kraje. Na přelomu 19. a 20. století mu byl ještě patrně vzorem Jarolím Štantejský, před 1. sv. válkou však již má svůj charakteristický rukopis, který v pozdějších letech vypracoval jednoduchým a přesto výstižným švihem. Vytvořil řadu originálních postaviček a chaloupek, uznával světlo z levé a stín z pravé strany. Figury jsou často podepsány jménem, nebo zkratkou FŠ, případně s písmenem Š v obráceném obloučku.

Syn Josefa Springera František Springer (?-1925), také malíř a pozlacovač, který maloval jemněji a lépe než otec, se zabil v roce 1925 při malování kostela ve Vítkovicích. Figurek se dochovalo velmi málo, vyznačují se však svou líbezností.

František Knapovský (1900-1953), kovář z Královéhradecké ulice vytvořil nevelkou kolekci drobnějších betlémových figurek, několik domů, vegetace a ovcí. Velkým vzorem mu byl Jarolím Štantejský, jehož betlém s několika obměnami doma stavěl. Techniku i kresbu ovládal velmi dobře, a proto se jeho figury se Štantejského tvorbou dobře doplňují. Kromě jiného maloval i na hrob svému otci malý betlém, který zde každoročně stavěl. Stejně jako jeho syn byl důkazem, že i ruka přivyklá těžké práci byla schopná malovat betlémy.

Jiří Knapovský (*1930), syn Františka Knapovského, po otci kovář, se od 8 let věnoval malbě. Tento velmi dobrý kreslíř byl schopný jedinečně vystihnout pohyb a proporce, byl znalcem tvorby ústeckých malířů betlémů a po léta systematicky sbíral jejich jednotlivé "vzorky". Část jich převzalo do svých sbírek Městské muzeum v Ústí nad Orlicí a nadále je doplňuje. Vedle rodiny Trávníčkových, Jakubcových aj. byl jedním z mála, kteří zpřístupňovali v bytech návštěvníkům ústecké malované betlémy i přesto, že to pro danou dobu nebylo příliš populární. V 50. letech 20. století maloval studijní temperou, později pracoval s kvalitnější temperou uměleckou. Obdobně jako Štantejský namaloval celou řadu betlémů, které zdobí domácnosti u nás i v zahraničí a jeho tvorba je zdokumentována již v několika muzeích. Ztvárnil také několik postních betlémů. Některé jeho celky byly vydány jako tištěné archy. Pro nemoc již dnes nemaluje.

Josef Istermann tvořil zejména kolem 40. let 20. století. Malíř pokojů je typický svou "divokou" malbou, plnou ostrých barev, červených kmenů, rozdováděných dětí a rozšafných muzikantů. Někdy jsou figury hrubé a poměrně disproporční a potřebují v betlému vhodně umístit, aby celek nerušily, vždy však jeho část "rozpohybují".

Zdeněk Brožek (1919-2000). Textilní výtvarník, který nezapřel ve svých postavičkách grafika. Z jednoduchých barevných ploch s citem "poskládal" postavičku plnou pohybu, chalupám a vegetaci dal kontrast stínu a v pozadí jemně zvlnil podorlickou krajinu. Výsledkem byl osobitý a přece ústecký betlém, který vynikl jako solitér. Vlastnil i rodinný typicky smíšený ústecký betlém se zajímavým okolkem, který však byl po jeho smrti prodán mimo Ústí. Jako první v Ústí vydal autorský vystřihovací betlém, a to černobílý, to "aby si ho děti mohly vybarvit podle svého".

Vladimír Látal (1924-2011) maloval už v roce 1974, v muzeu je však kromě několika součástí z těchto let uchován až betlém z roku 2003, který po své nemoci maloval levou rukou. Netradičně na ústecké poměry v něm zpodobnil i zabíjačku. Obrovské květiny u chléva a rozsáhlá květinová zahrádka před chlévem jsou odrazem trendu užívaného v 19. století.

Ing.Jiří Štancl (*1924) vtělil do svých figurek rodinného betlému odraz tvorby svého otce.

František Špaček (1929-1993) se pokusil o několik figur, dál se této tvorbě nevěnoval.

Josef Procházka (*1932). Dřevomodelář malující od roku 1974 betlémové figurky menších rozměrů. Doma zpřístupňuje každým rokem vlastní betlém, ve kterém kromě základního výjevu a darovníčků najdete i celou škálu humorných motivů. Nejen tento celek, ale i další "minibetlémy" s loubkovými jeslemi a základními nezbytnými postavičkami, případně jednotlivé figurky, jsou již po Ústí a okolí rozesety v mnoha domácnostech. A kde nejsou malované, tam jsou alespoň tištěné. Také jemu vyšel tištěný betlém. V poslední době pro nemoc už nemaluje.

Jaroslav Herain (*1950). Současný tvůrce, jehož vzorem byl a je František Štancl, vytváří skříňkové betlémy, ve kterých najdete i jeho pohled na Ústí nad Orlicí. Původním povoláním textilní technik, potom důstojník u vojenské mise, se stále tvorbě věnuje a vydává také vystřihovací betlémové archy.

Tomáš Cyrány (1972-1992) vytvořil do rodinného betléma několik figurek, jimž byla typická propracovanost detailů. Nestačil svůj talent rozvinout.

Mimo tyto autory zkoušelo malovat více nadšenců. Takřka detektivní práce v rozpoznávání autorů nemá konce a je ve hvězdách, zda se obdobné charakteristiky tvorby jako výše uvedení mají šanci dočkat i jména Suchánek, Waldmüller ml., tzv. starý Havlík, Podhajský, Josef Čípa, Liška, Barvínek, František Weinlich, Josef Kellner nebo Antonín Brožek, o kterých se zmiňoval už Hackenschmied v roce 1927. Je také možné, že se mohou objevit i další figury, protože o malbu se pokoušelo a dosud pokouší víc malířů. Zároveň malované betlémy doplňovali betlemáři místy i řezaným městem (např. Raul Roller), ale to je již jiná kapitola.

Figurky se objevily i v České Třebové, kde tvořili stejným stylem, ale svým rukopisem, další malíři. Tam byli nejstarší z nich Fiala a Jankelové a poté následovali další a další obdobně jako v Ústí nad Orlicí. V obou lokalitách nalezneme místy i díla tvůrců ze sousedního města.

Dlouhodobě malovali jen někteří, avšak podle jejich výčtu je patrné, že jich byla úspěšná celá řada. Všem, kteří i dnes zkouší svůj um, popřejme výdrž a zaujetí, aby toto typické umění z kraje nevymizelo.