PO STOPĚ VALAŠSKÉHO BETLEMÁŘE V AMERICE Ivan Hejtmánek
Jako reakci na můj článek v Betlemáři 92 s informací o letošní výstavě betlémů na zámku Žerotínů ve Valašském Meziříčí jsem obdržel dopis naší kolegyně, zakládající členky SČB a letošní jubilantky paní PhDr. Jiřiny Hánové. Posteskla si v něm, že u nás není doceněna řezbářská (a betlemářská) práce významného česko-amerického sochaře prof. Albína Poláška, nar. 14. 2.1879 ve Frenštátě pod Radhoštěm. K tomuto tématu se mezi námi rozvinula velmi zajímavá diskuse s bohatou výměnou informací, kterou Dr. Hánová doplnila zprávami od svého bývalého studenta, žijícího v USA. Myslím, že toto téma může zajímat i širší betlemářskou veřejnost. Ač nejsem valašský rodák, přece jen žiji na Valašsku již 58 let a jsem s tímto krajem silně srostlý. Proto není dílo Albína Poláška pro mne neznámé a sochu pohanského boha Radegasta umístěnou na stezce z Pusteven na vrchol Radhoště (originál nyní na radnici ve Frenštátě) znám stejně, jako její druhý originál v pražské Zoo v Troji. Také sousoší slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje mám v paměti i s rokem jejich slavnostního odhalení při Slovanské pouti v červenci 1931, za osobní účasti autora. Rád bych svými poznatky z nově získaných zdrojů rozšířil a hlavně doplnil někdy ne zcela přesné informace o tomto významném frenštátském rodákovi.
To, že Valašsko a zvláště rodiště Albína Poláška Frenštát na svého světově známého rodáka nezapomnělo, dokládá množství publikací popisujících jeho dětství. Ale i vzpomínková alba a články uvedené v regionálním tisku k výročím umělce zpracovaná především historiky a v péči Městského úřadu a Muzea ve Frenštátě jsou cenným dokladem zájmu našeho kraje o jeho život a dílo. Důvodem, proč je Albín Polášek více znám v Americe, je to, že většinu svého velmi plodného života strávil již v USA, kam odešel v roce 1901 ve svých 22 letech. Dětství prožil ve svém rodném městě a již od pěti roků se projevoval jeho nesmírný umělecký talent zobrazit kresbou, nebo řezbou, krajinu, zvířata i lidi kolem sebe. Ve druhé polovině 19. století byl Frenštát jedním ze tří betlemářských oblastí, kde se více než třicet rodin zabývalo malováním betlémů na papíru a lepence (více v knize K. Procházky "O betlémech… " z roku 1908). Inspirací k tvorbě frenštátských malovaných betlémů byly dřevěné vyřezávané betlémy z blízkého Příboru, kde působili piaristé a také několik řezbářů samouků jako např. bratři Bohumínští, Alois Grosmann, Antonín Staroveský (1827-1917), později, počátkem 20. století pak František Horkel , Valentin Šitavanc a Antonín Jařabáč. Jejich figurky i celé betlémy byly inspirací pro frenštátské malíře. Také v rodině Poláškově všichni synové malovali figurky, města a betlémské dáliny a každoročně rozšiřovali svůj betlém. Albín byl nejmladší ze sedmi synů a spolu s bratrem Františkem patřili k nejzdatnějším malířům betlémů, které dokonce prodali do sousedních vsí Tiché a Bordovic. Albín ale vynikal také v práci s křiváčkem, nožíkem, který vždy nosil na pastvu a tak v přírodě Beskyd tvořil své první figurky. Do učení se mu však nechtělo, až se nakonec, za finanční pomoci svého bratra, vyučil řezbářskému řemeslu u mistra Mayera ve Vídni, kde také dva roky pracoval většinou na nábytkových nebo sakrálních zakázkách. Spoluprací bratrů vznikl první Poláškův dřevěný betlém, který si Albín odvezl s sebou za moře, kam odejel za svými dvěma staršími bratry Emilem a Robertem (oba byli kněží), aby hledal vysněné umělecké cíle. První jeho prací v Americe byla reliéfní dřevořezba P. Marie s dítětem a sv. Dominikem pro kostel v městečku Veselí ve státě Minnesota, kde působil bratr Robert jako duchovní správce farnosti.
Velmi brzy získal zaměstnání v La Grosse ve
Wisconsinu u firmy vyrábějící kostelní oltáře. V roce 1903 byl přijat na obor
sochařství Pensylvánské akademie krásných umění ve Filadelfii. S bratrem
Robertem stavěli každoročně frenštátský betlém rozšířený o figurky, které Albín
vyřezal za svého pobytu ve Vídni, naposled o Vánocích 1902. Bratr
v krátkém čase podlehl nemoci, která ho trápila od mládí. Na akademii se
již začal silně rozvíjet Albínův obrovský talent a ve třídě profesora Ch.
Graffyho patřil k nejlepším. Po získání prestižní ceny za sochu Archanděla
Michaela odjíždí na studijní pobyt po Evropě, navštíví Itálii a také svého
mistra Mayera ve Vídni. Zavítá rovněž domů, do Frenštátu, ale s maminkou
se již nesetká (zemřela počátkem května 1906). V roce 1907 vytváří dílo, které
má být vyjádřením jeho tvůrčího kréda, sochu: "Strůjce svého osudu (Man Carving
His Own Destiny)".V roce 1910 začíná jeho tříletý pobyt v Římě,
kde vytvořil několik monumentálních děl, z nichž vyniká "Rozsévač", rozsévající zrno dobrého činu.
Římský pobyt formuje Poláškův názor ke klasicistnímu pojetí tvorby. Po návratu
z Evropy se na čas usazuje v New Yorku, kde vytváří několik portrétů
a soch významných osobností. Nabídku Art Institutu v Chicagu z roku
1916 stát se vedoucím sochařského ateliéru v r. 1916 nemohl odmítnout. Realizuje své sny a vytváří celou
řadu monumentálních soch, z nich některé později věnoval svému rodnému
městu. V roce 1922 navštěvuje poprvé po Velké válce svoje rodiště, kde se
naposledy setká s bratrem Františkem. V r. 1925 navštíví Frenštát
spolu se svými americkými přáteli, manželi Fairbanksovými, kteří byli uchváceni
krásnou přírodou Beskyd, Slovácka i
Prahy, hudbou i lidmi. Po jejich odjezdu zůstal Albín ještě několik dnů ve
Frenštátě a vyřezal zde dřevěnou sošku boha Radegasta vysokou asi 120cm, kterou
si odvezl do Ameriky. Byla to první podoba pohanského boha Slovanů
v zamýšlené řadě dalších bohů, pro které chtěl vytvořit důstojný prostor
pod horou Radhošť na "louce bohů". Sem hodlal umístit další sochy z galerie
slovanských bohů - Triglava, Peruna, Svantovíta, Vesny, Lady, Živeny.
V období 1. republiky navštěvuje sochař svoji rodnou vlast pravidelně a
vytváří zde v r. 1927 v ateliéru Karla Nováka v Praze sochu W.
Wilsona, která byla odhalena v následujícím roce oslav 10. výročí vzniku
ČSR. Tou dobou je již umělec trvale usazen v Chicagu, kde jako profesor
Art Institutu vytváří nová díla. V roce 1929 se však vrací domů,
v Praze si pronajímá ateliér a tvoří z umělého kamene novou podobu
boha Radegasta s býčí hlavou s rohy držící v jedné ruce roh
hojnosti a ve druhé sekyru. Druhý odlitek, který Polášek plánoval umístit ve
své zahradě, končí nakonec v pražské zoologické zahradě. Ve stejné době
bylo v Maškově umělecké slévárně v Praze odlito v bronzu sousoší
slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Socha Radegasta i sousoší věrozvěstů,
které sochař věnoval svému rodnému městu, byly slavnostně odhaleny 5. července
r. 1931 při Slovanské pouti za účasti několika tisíců lidí a mnoha
významných osob, mezi kterými nechyběl všemi chválen a oslavován autor díla. K
oslavám 20. výročí vzniku republiky ve Frenštátě patřilo i odhalení
monumentální sochy, věnované umělcem městu a nazvané "Pravěký zápas". Symbolika
zápasu dobra se zlem v roce 1938 vyzněla i ze slavnostního projevu historika
Aloise Zbavitele, který řekl: "To není mrtvá hmota, ale živoucí kus historie,
obraz našeho národa, jeho minulosti, přítomnosti i budoucnosti," Za pár měsíců
začala 2. světová válka, která přerušila na dlouho Albínovy návštěvy v rodné zemi. Téměř po deseti letech se vrátil a byl
požádán o návrh památníku obětem válek, který měl být umístěn na Horečkách. Po
dohodě s místními zadavateli díla vytvořil plastiku "Utrpení"
v podobě Kristovy hlavy. Tento záměr však již nebyl realizován v souvislosti
se změnou politického systému. V roce 1949 opouští Polášek Art Institut
v Chicagu a stěhuje se do svého nového působiště ve Winter Parku na
Floridě, kde si postavil dům s ateliérem a zahradou a kde plánoval strávit
své stáří.
Léta prožitá v Chicagu s častými cestami do Evropy považoval umělec
za nejkrásnější roky svého tvůrčího života. Bohužel již v roce 1950 je
stižen mrtvicí a zůstává ochrnutý na celé levé polovině těla, což významně
ovlivňuje jeho schopnost pokračovat v sochařském díle. Uplatnění nachází
v malbě, kde plně uplatňuje svoje představy sakrální malby a tvoří soubor
obrazů čtrnácti zastavení Křížové cesty a také Narození Páně. V roce 1951
se poprvé, ve svých 72 letech, žení, a jeho manželkou se stává Ruth
Sherwoodová, jeho žačka a dlouholetá přítelkyně. V stejném roce ale jeho
manželka umírá. Popsala ale Poláškův bohatý umělecký život ve své knize "Život
Albína Poláška" s podtitulem
Carving His Own Destiny, kterou přeložila Běla Havlíková a vydána byla
v češtině v roce 1961 v Edici "Nový domov, Toronto, Ontario,
Canada". Za pomoci své druhé ženy
Emilie, vdovy po zubaři Wili Kubatovi (rodina s českými kořeny), se kterou
se žení ve svých 82 letech, dále buduje zahradu, kterou zaplňuje kopiemi svých
soch a novými plastikami, které vytváří přes svůj handicap. V roce 1964
oslavil tento obdivuhodný člověk 85.
narozeniny. V následujícím roce 19. května 1965 však končí životní příběh
neuvěřitelně pilného, cílevědomého a nadaného umělce, amerického občana, rodáka
z Frenštátu pod Radhoštěm.
A nyní k Poláškově betlemářské tvorbě. Počátky lze
datovat do dětských let a pokusům bratrů Poláškových, především Františka a
mladšího Albína malovat podle vzorů frenštátských malířů (figurky malovali - V. Stejskal, E. Vašek, V. Peregrin, F.
Petr, bratři Zátopkové, bratři Bačákové, J. Bartoš, A. Harabiš, bratři
Štěpánové a další). Specialitou některých malířů byly betlémové dáliny, hrady a
městské domy, často slepované z lepenek a tvořící různé betlémské
kompozice (J. Halm, bratři Pustkové, Jurek a j.). Takto vytvořili velký barevný
betlém, který stavěli v době vánoční a každoročně přidávali nové objekty a
figury. Podnikavý duch bratrů Poláškových se rozvíjel vytvořením betlémů, které
prodávali do sousedních obcí. Albínovi však nestačily jen betlémy malované.
S kudličkou (valašským křiváčkem) a tvarovým dlátem, zhotoveným
z nebozezu, začal vyřezávat své první figurky zvířat (vzorem pro betlémského
volka mu byla kráva, kterou musel dennodenně pást). Na pastvě u lesa začal
vybírat vhodné dřevo a počal tvořit postavičky darovníků. Betlém Albín tvořil
až do svých patnácti let a určitě víme, že si ho bratři Robert a Albín odvezli
s sebou do USA. Tam ho každoročně stavěli o Vánocích na faře ve Veselí, a
tak si připomínali vánoční atmosféru v dalekém domově. Po Robertově smrti v r. 1904 si Albín
převezl betlém z Veselí do La Crosse. Tam byl i nadále jeho připomínkou
domova. Dnes je tento první a jediný Poláškův betlém součástí expozice
v jeho posledním sídle ve Winter Parku na Floridě.
Velmi často se objevují informace o údajném Poláškově betlému, který se
nachází ve městě Montgomery ve státě Alabama. Při podrobném studiu
Poláškova života jsem získal informaci, že tento monumentální chrámový valašský
betlém, jehož autorství je připisováno Albínovi Poláškovi, vytvořil na zakázku
frenštátský řezbář Jan Knébl (1866 – 1962) v roce 1928. Zakázku a prodej
do USA Albín Polášek pouze zprostředkoval při své návštěvě rodného města
v roce 1927. Betlém v Montgomery ve státě Alabama je tedy také dílem
frenštátského umělce, řezbáře, malíře a sochaře, majícího velký vliv na
kulturní dění v Pobeskydí. Knéblův betlém z r. 1915 můžeme vidět rovněž
v kostele ve Frenštátě. Další Knéblovo dílo, které zdobilo kostel v Tiché,
bohužel v roce 1964 shořelo při požáru kostela.
Českou betlemářskou stopu v Americe bezesporu zanechaly betlémy, které byly součástí československé expozice na světové výstavě v kanadském Montrealu v roce 1967. Největší pozornost poutal samozřejmě Proboštův pohyblivý betlém z Třebechovic p. O. Dnes se však již pozapomnělo, že součástí expozice byl také valašský betlém, jehož autorem byl rovněž frenštátský rodák Josef Knězek (1908 – 1969), uznávaný umělec a řezbář. A pro úplnost informací uvádím, že v souvislosti s výstavou Expo 67 byl v Torontu na hlavní třídě již o Vánocích 1966 vystaven betlém třebíčského řezbáře Adolfa Jelínka, který byl upoutávkou na nadcházející světovou výstavu.
Použité zdroje: Při psaní tohoto příspěvku jsem čerpal především z regionálního dobového tisku "Hlasu městského muzea ve Frenštátě", dále pak revue "Radostná země" z r. 1959 a zde uvedeného příspěvku historika Aloise Zbavitele. Dále to byla kniha manželky A. P. Ruth Sherwoodové "Život Albína Poláška" z r. 1961 (vydáno v češtině) a velmi zdařilého almanachu Jiřího Klučky s názvem "Albín Polášek - strůjce svého osudu", který vydal v r. 1994 Městský úřad s Muzeem ve Frenštátě k 85. narozeninám umělce. Tyto práce také obsahují podrobný popis Poláškových soch s daty a místy jejich vzniku .
