ŘEZBÁŘ A
BETLEMÁŘ JIŘÍ PETRŮ
Bohunka Krámská
Jiří Petrů se narodil v Telči (30. 3. 1943) a láska k rodnému městu jej provázela po celý život. Promlouvá dodnes z díla jeho rukou, z obrovského betlému, který od roku 1973 postupně vyrůstal na liberecké adrese a jenž nese jméno "Telčský". Kraj Českomoravské vrchoviny, protkaný městy s dlouhou historickou pamětí a se vzácnými památkovými objekty, se chlubí mnoha řemeslníky a betlemáři, kteří rozvíjeli a dodnes, až do současnosti, rozvíjejí betlemářskou tradici.
Liberec zažil svou hvězdnou betlemářskou periodu v 19. století. Dravý nástup industrializace ovšem změnil životní styl většiny obyvatelstva a rodinné betlémy rychle mizely. Zčásti se zachránily ve vznikajících muzejních expozicích, zčásti je získali starožitníci. Vývoj nastoupený koncem 19. století pak dovršil odsun německého obyvatelstva po druhé světové válce. Nově příchozí nemohli navazovat na německý odkaz, přinášeli si vlastní kulturu z předchozích domovů. Po betlémech zůstalo prázdné místo.
Lásku ke dřevu a k řezbářství v sobě Jiří Petrů objevil už jako malý kluk, když ve Staré Říši u Telče sledoval při práci řezbáře z proslulé umělecké rodiny Florianů. Pokoušel se pak sám o vlastní figurky. V rodině měl kolem sebe šikovné řemeslníky, otec, ačkoliv pracoval v pojišťovně, se věnoval truhlařině a mezi sourozenci (Jiří Petrů měl ještě čtyři bratry a pět sester) byl umělecký kovář, fotograf, fotografka a řezbář reliéfů pro tabla. Jiří byl z dětí nejmladší, vyučil se v Jihlavě strojním mechanikem a po vojně rodné město opustil. Práci nalezl v Liberci na převodovkách v Liazu Hanychov, ve velínu v liberecké teplárně a v nábytkářské firmě Libena. Pro závody a školy vyráběl mj. dřevěné raznice na potisk propagačních materiálů. Ke dřevu byl stále přitahován. Zprvu v roce 1973 zhotovil pro rodinnou vánoční pohodu betlém - dřevěnou chýšku, chlév, kde Panna Maria se sepjatýma rukama stojí u jesliček s Ježíškem a sv. Josef Ježíška kolébá. Životadárný pohyb jesliček přinesl obrovskou radost, která jej povzbudila k další práci. A tak do betlémské scenerie nejprve vstoupilo historické jádro rodného města, bývalá jezuitská kolej s dvěma hranolovitými věžemi kostela Jména Ježíš, kostel svatého Jakuba Většího, pozdně románská věž při kostele sv. Ducha, renezanční zámek a v neposlední řadě měšťanské domy s loubím kolem náměstí Zachariáše z Hradce. To byly ovšem kulisy, samo město žilo zásluhou měšťanů, obchodníků a řemeslníků, i všech drobných lidiček jejich pilnou prací, demonstrovanou pohonným mechanismem a pohybem figur tak, aby zůstala zachována památka na činnosti, jež v předchozích generacích byly samozřejmé, současným lidem a dětem však už neznámé. Betlém se postupně rozrůstal a měnil, až na výšku zaplnil čtyři terasy, jeho šířka se přiblížila sedmnácti metrům a počet figur k šesti stům. Mezi tím uplynulo padesát let.
Pohyb figur pomocí táhel, převodů a kožených řemínků je v betlému ovládán osmi elektromotorky. Kolem kašny na náměstí projíždí vůz a bryčka s koněm. Dva muži nesou na ramenou srnce, brusič ostří nářadí, muži nabírají vodu u studny. Řezník má ve výběhu dvě prasátka, zatímco třetí je již za nohy zavěšeno na trámu. Opodál ve stánku další řezník porcuje a prodává maso. Náměstí dýchá pouťovou zábavou, neboť kolotočář roztáčí pro děti dva kolotoče. Řezbář odebírá materiál z budoucí sochy, kameník otesává kamenný kvádr. Bednář naráží obruč na soudek, zatímco hotové dílo si již zákazník odváží na trakaři. Opodál stojí kovárna, kde dva kováři kladivy kovají železo na kovadlině. Před kovárnou podkovář okovává koně a dva další koníci čekají, až na ně dojde řada. S kovárnou sousedí hospoda, kde popíjejí štamgasti pivo. V pozadí pekařka sází do pece bochníky a její učedník tvaruje rohlíky. Sekerníci hotoví mlýnské kolo a muži na pile řežou prkna. Vedle obilného mlýna je představena sklářská huť, kde skláři se sklářskými píšťalami foukají skleněné baňky. Následují další řemeslníci - soustružník, kolář, šindelář, truhlář. Tkadlec pracuje na ručním stavu a každý z příslušníků ševcovské rodiny plní svůj úkol při výrobě bot.
K městu patřilo i zemědělské zázemí - oráč vede pluh tažený koněm, muži s cepy mlátí obilí. Dřevaři v lese s pilou a sekerou opracovávají kmeny stromů. Každodenní všední úkony připomíná také postava ženy, jež chová dítě, krmí drůbež, stlouká máslo, zato prádlo na valše v neckách pere na náměstí sám autor. Ve školní třídě sedí žáci a naslouchají výkladu učitele za katedrou. Vedle na střechu kaple pokládají pokrývači tašky. Mezi posledními se objevila i kuriozita - posilovna.
Vlastním srdcem betlému zůstal uprostřed nejnižší terasy chlév s jesličkami, proměňovalo se jen jeho okolí (hradby města Betléma se stráží) a přibývali darovníci a poutníci. Ve chlévě nejblíž k jeslím klečí tři pastýři. Za nimi kráčejí Tři králové s doprovodem, se slonem a mnoha velbloudy, kteří nesou dary. Kolem chléva prochází i Josef s Marií, sedící s Ježíškem na oslátku, kteří prchají před úklady krále Heroda do Egypta. Vpravo na nejnižší terase Kristus u Galilejského jezera vyzývá rybáře, bratry Petra s Ondřejem a Jakuba s Janem, aby jej následovali a stali se jeho učedníky. Na horních terasách vpravo od chléva se tyčí hradby a paláce města Jeruzaléma s postavami římských vojáků. Zde se odehrává příběh posledních dnů pozemské pouti Ježíše Krista. Kdy se Jiří Petrů rozhodl rozšířit vánoční betlém o betlém pašijový, s jistotou nevíme. Pravděpodobně před rokem 2013, kdy se jako první v betlému objevila Poslední večeře Páně. Některými motivy se již dříve inspiroval u třebechovického betlému (sv. Josef kolébá Ježíška, kapela s dirigentem), kde jsou detailní scény Kristova utrpení. Roku 2019 již Ježíš v betlému nesl kříž na Kalvárii, kde byl na kříži vyvýšen. Pod křížem stála Panna Maria. Roku 2021 na Kalvárii přibyly kříže obou lotrů a scéna Snímání z kříže.
Betlém byl pro Jiřího Petrů živým, neuzavřeným organismem, který obohacoval o stále nové figury a scény. Vyřezával z lipového dřeva, které kombinoval s mahagonem. Používal jen dláta (různé velikosti), jež si sám vyráběl z pilníků. Toto v Liberci jedinečné dílo budilo zaslouženou pozornost a návštěv od roku 2016 stále přibývalo, nejen ve vánoční době, díky pašijovým scénám i v době kolem Velikonoc. Jiří Petrů byl neúnavným průvodcem. V knize hostů jsou zápisy návštěvníků ze vzdálené Číny, Bangladéše, Thajska či Singapuru. Zažil též obdiv v daleké cizině, když se vypravil s odborníky z Technické univerzity v Liberci do Indie, kde na mnoha místech na závěr jejich přednášek seznamoval přítomné prostřednictvím svého betlému a jeho videozáznamu s touto pozoruhodnou stránkou české kultury.
Letos betlém před Velikonocemi osiřel. Jiří Petrů zemřel 7. 2 .2024.
