VÁNOCE V 19. STOLETÍ
Jiřina Hánová
Následující článek jsem napsala pod silným
dojmem z četby knihy František Hais: Vzpomínky pražského písničkáře /Odeon 85/.
Důvod k napsání byl dvojí - jednak autentický
obraz chudoby v Praze o Štědrém večeru, a myslím, že neznámá fakta o tvůrci
betlémských figur a zajímavých beránků.
Tradice napovídá, že na štědrovečerním stole má být devatero jídel, v mnoha
krajích se začínalo oplatkou, pro každého kousek namočený v medu, ostatní, co
dával dům, většinou houby na různý způsob, na závěr ovoce, často rozvařené,
hlavně aby všeho byla hojnost, aspoň v tento večer. Rybu měli zpočátku jen
tam, kde byla nadosah, vánočku pekli v bohatších rodinách, byla nákladná.
Z takové idylické představy bohatého stolu nás
vyvedou vzpomínky Františka Haise. Žil v Praze téměř celé devatenácté století (7. 7. 1818 – 4. 7. 1899), ze slušně situovaného domova tiskaře utekl k tetě
před neskutečně hrubým otcem. Tak první Štědrý den u tety byl smutný: Vzpomněl jsem zbožně na svou minulou radost, když mne má
drahá matka mnohými dárky obsypávala.
Hais si našel obživu jako flašinetář, kostelní
i pouliční zpěvák, zpíval i skládal kramářské písně, vodil poutníky na Svatou Horu,
tahal klády z Vltavy, pokud řeka nezamrzla.
Oženil se, přišel první Štědrý den v manželství:
Měl jsem radost, doma i v chrámu Páně zpívaly se slavné koledy, já také od
zbožných zpěvaček ňákou vánočku dostal, doma jsem neměl žádné hody, toliko jen
jak u sprostých lidů bývá.Po čase: Měl jsem doma smutnej Štědrej
večer, doma dvě děti, vejdělek žádnej, zato v chrámu veselej. Od zpěvaček
si přinesl vánočku a veliký pecen chleba.
Práci žádnou nenalezl, ale stalo se toto: Byl
v domě jeden stařec, který dělával takové strojené panáci na jesle, z dlouhé
chvíle jsem jej navštívil a pilně jsem mu hleděl do ruky, jak co dělá, a pak
doma počal paslovat. Žena se smála, nepomyslela, že nám to někdy bude prospěšné.
Od těch dob od roku 1844 nezmařil jsem ani čtvrthodiny, dříve jsem vše sobě
nařezal a pak ze starého sukna, které jsem na libry v hadralnách (hadrárnách)
koupil, našil šatiček, když pak přišla doba sv. Mikuláše, se to obleklo a na
rynku prodalo. Masopust odešel a já jsem stále panáčky do zálohy dělal.V době, kdy chodil hrát na vypůjčený flašinet
a úspěšně prodával tisky s písněmi (=knížtičky), popsal i nejšťastnější (jak se
ukáže) Štědrý večer.
Tenkráte jsem dítkám k radosti koupil stromek
a okrášlil jej ovocem, svíčičkama a cukrovinkama a každemu, co nejvíce potřeba
bylo od šatstva, koupil co dárek od Ježíška, jablka, ořechy, hrušky také nechybily
a dvě svíce na stole, toliko jen ryby chybily, ty nahradil opečenej a houskou
obalenej hňup (treska). Po
modlitbě a po klekání rozsvítil sem stromek a svíce, sedlo se ke stolu, po
večeři zpívaly se koledy.
Práce u vody nebyla, celá rodina vyráběla
panáky: Prošel jsem Podskalí,
nikde nic, přijdu domu, oba hoši jako o závod se
činili, mladší to okrašloval a velkej dával na prkýnka, mezi tim manželka
chystala rozdělané jeptišky, dcera Terezka, sedmiletá, navlíkala šmelc (korále) na růženečky, až bylo 8
jeptišek hotovo. Na trhu pak paní koupila jednu v černém a jednu v bílém vejlu (obleku)
a než bylo poledne, nebylo co prodávat.Terezka a brzy pak
žena zemřely, Štědrý večer chystá paní Anna: Koupil jsem mouku na vdolky,
rozinky do buchty a místo ryby jen hňupa. Ráno jsem na trhu koupil převařovaný
máslo, osum vajec, strouhací tři syrečky, perník a pak čtyry libry skopoveho
masa a pár františků, 4 třínožky voskový. Bylo šest hodin večer, rozsvítilo se,
děti a paní Anna měly voskové svíčičky, po modlitbě se dala polévka, pak
úpečenej hňup místo ryby, vdolky, muzika, pak jablka a ořechy. Beránkovic dcera
mi přinesla vánočku.
I nadále všichni z rodiny dělali panáky, syn Jindřich se naučil řezat ručičky, byl to mnohdy jediný výdělek, o místo zpěváka Hais přišel. Prodával kalendáře, o svátcích píše: Přišly boží vánoce, ty svátky se letos tak skvostně nedržely, jen co muselo bejt skrze děti, husa, ta nám z kuchyně ulítla a ryby žádný nepřiplavaly, místo jejich letos zastoupil obalený, v těstě pečený hňup, ostatek díkybohu všeho do syta, jen když nebyl hlad, a svatá spokojnost.
Před velikonocemi Hais ve vzpomínkách ohlašuje "můj nový vynález". Při prodeji postních "knížtiček" si všiml:… u jednoho cukráře všelijaké dragantové (tragant – cukrová hmota) sošky a jedneho beránka, jak leží....Já šel zrovna k štukatorovi a dal jsem ho do sádry oblejt, bych sobě moh v té formě ty beránky presovat.
Prv než dám do formy masu neb dobře vydělané žitné těsto, musím dříve formu terpentýnovým olejem vymazat a silnym špendlíkem vyndat a povolně nechat sušit, takže ta ovečka bude jako by ji řezbář ze dřeva vypracoval.
Za pomoci zkušené sousedky udělal sem třicet sedum beránků, syn udělal z prkének podstavky, beránek dostal červenou korouhvičku i "rausgoldový šajnky" (zlatou svatozář) okolo hlavičky. Popíšu jen krátce - spokojeně upřesňuje - bylo takové prkénko, pod něj větší a na něm opět ještě jedno, jen co moh beránek na něm stát, dolejší bylo zeleně zbarvený a na tom byl teprve beránek přilepený se svým podstavcem a kolem toho byl drobný mech polepený, jako by seděl na malém pahorku, za nim byl pukslamový (buksus?), as pět coulů dlouhý stromek, beránek byl natřen kremsenvajsovou (bílou) barvou jen klihovou a na krku měl malym pemzlíčkem s cinobrem (červenou barvou) malovanou mašličku, okolo hlavičky zlatý šajn, korouhvička byla tý vejšky co ten stromek se zlatym křížkem a na koncích zlaté banbulky, radost se bylo na ně podívat. Od těch dob jsem je dělal každý rok.
To je poslední radostný zápis. Pak už jen stále
větší bída a konec v chudobinci.