VZPOMÍNKA NA MILANA ZÁBRANSKÉHO
Romana Trešlová
Když jsem
se dozvěděla, že zemřel Milan Zábranský, hned jsem si vzpomněla na kolo. Moje
první seznámení s Milanem proběhlo sice přes betlémy, ale zároveň je
spojené s jeho cyklistickými výlety.
V prvních letech existence našeho muzea zajížděl na Karlštejn pravidelně, často, a proto předpokládám, že i rád. Jeho cyklovýlety ustaly až v době, kdy se mu narodila a trochu odrostla vnoučata a on našel novou radostnou životní náplň v péči o ně. Najednou se naše rozhovory stáčely víc než k betlémům k povídání o tom, co děti zase provedly, co by je rád naučil a co s nimi všechno musí podniknout. Rád vyprávěl i o své chalupě u Jilemnice, kam často s rodinou zajížděli, o výletech na běžkách… i když tam jsem ho podezírala, že z těch se docela rád "ulil" a raději pečoval o domácí krb, než se rodina z běžek vrátí…
Při našich hojných karlštejnských "cyklosetkáních" se mi také poprvé v životě stalo, že mi muž nabídl tykání. Se slovy "jaký pan docent, vždyť jsme betlemáři" elegantně přeskočil všechny společenské normy a prostě to najednou nebyl "pan docent", ale Milan.
Jistou neformálnost, až ležérnost v jeho projevu jsem si naplno uvědomila ještě jednou, a to když v roce 2016 uváděl poslední výstavu, kterou jsme pořádali v Klementinu. Dodnes vidím jeho nonšalantní postoj, kdy spatra, s jednou rukou v kapse, a přitom s velkou přesností a odbornou erudicí pronášel úvodní projev na vernisáži. Ne každému je takováto ležérnost dána, ale k Milanovi patřila.
V roce 2012 bylo naše muzeum oslovené zástupci Národní knihovny, abychom u příležitosti 450. výročí postavení prvního betlému v českých zemích připravili výstavu betlémů v prostorech Klementina. Postupem let následovaly ještě další dvě výstavy, ale na tuto první zapůjčovalo několik členů Spolku své betlémy. Mezi jinými i Milan. A s převozem jeho betlémů do Klementina mám spojenou ještě jednu vzpomínku, a to na jeho autoritativnost. Milan byl silná osobnost, a svou převahu dokázal dát najevo.
Domluvili jsme se, že jeho betlémy vyzvednu přímo u něj doma. Já jsem řídila a Milan mi dělal navigátora. Bývá obvyklé, že trasu určuje řidič. Ale Milan s převahou Pražáka nad venkovanem zavrhl mnou zvolenou trasu coby nedůstojnou znalce pražských silnic, a bez možnosti diskutovat o zvoleném postupu mě vedl ulicemi, o kterých jsem do té doby neměla tušení. A měl pravdu. K cíli jsme se dostali rychle a elegantně.
Milan nebyl betlemářský badatel, zato byl zanícený sběratel. Ne každý betlemář má svou sbírku celoročně vystavenou. Ale Milan mezi svými betlémy opravdu žil a moc hezky a rád vyprávěl o tom, jak je získal. Při rozšiřování našich sbírek jsme se jednou dokonce "střetli" při docela smutné události. Jeden starožitník po částech rozprodával betlém typický právě pro oblast "Milanovy" Jilemnice. A Milanovi se podařilo získat nejcennější středovou část betlému, na mě zbyly "pouze" zbytky, krásné kulisy. Ostatní figury byly už nenávratně rozprášené po světě. Vím, že Milan měl z betlému obrovskou radost a považoval ho za jeden ze svých nejcennějších kousků.
Jako pravidelný čtenář Betlemáře pak na Milana vzpomínám jako na zprostředkovatele informací o betlémském dění ve Spojených státech. Jeho překlady článků z amerických betlemářských časopisů, nebo informace o akcích v zemi nám tak vzdálené, byly vždy zajímavým osvěžením časopisu a inspirací i pro naši činnost.
Kdybych měla vyzdvihnout jen něco z Milanovy betlemářské činnosti, pak by to byl především jeho přínos coby spoluzakladatele Spolku, jeho aktivita jako dlouholetého "motoru" spolkové činnosti, a pak právě tyto články. Díky nim se nám otevíraly informace o světovém dění, jako výsledek Milanových amerických kontaktů. A takovéto osobní vazby budou těžko nahraditelné. Ze všech těchto a mnoha dalších důvodů nám bude Milan Zábranský chybět.