BETLÉM V SRDCI
Pier Luigi Bombelli
Když se večer na Štědrý den
rozezní zvony při půlnoční mši, dochází k naplnění smyslu "betlémů" v našich
domovech. Význam tohoto slova se odvozuje od latinského praesepe nebo praesepire,
což znamená ohradit živým plotem nebo mříží. Tento výraz je doložen ve Starém
zákoně v Knize Job (VI, 5), Izajáš (1, 3), Třetí knize královské (IV, 26) a
Knize proroka Abakuka (III, 7), ale především v Novém zákoně v Lukášově
evangeliu (II, 7, 12, XIII, 15). Středem výjevu je Panna Maria a svatý Josef
uctívající Jezulátko, které leží na seně v jeslích, v pobořeném stavení nebo ve
stáji, chýši či jeskyni, a kolem něj stojí volek a oslík. Zpěvy andělů
probouzejí při rozjímání naše srdce a přinášejí světu dobré zprávy z Betléma:
Gloria in excelsis deo et in terra pax hominibus bonae voluntatis. A právě v
tomto duchu bych rád pokračoval v tomto příspěvku do časopisu Betlemář.
Když jsem před téměř dvaceti lety u příležitosti Mezinárodního kongresu Universalis Foederatio Praesepistica (Un. Foe. Prae.) poprvé zavítal do České republiky až do Hradce Králové, prožil jsem zajímavou cestu za poznáním nádherných betlémů, které se v Čechách zachovaly. Nikdy by mě nenapadlo, že zde za ta léta potkám tolik přátel, kteří obdivují a milují betlémy stejně jako já. Nikdy by mě nenapadlo, že jednoho dne budu moci i já přispět k sepsání článku o moci betlémů. Je opravdu úžasné, jak scéna s jesličkami, skrze svou tvůrčí sílu a nápaditost, nejenže zobrazuje zajímavou příhodu a dojemnou tradici, ale zároveň nás nutí uvědomit si, že v podstatě velmi jednoduchým, ale účinným způsobem předává poselství o nádherném mystériu našeho spasení, které není omezeno časem ani prostorem.
Ve snaze skrýt před pohany a Římany posvátná tajemství, zdobily první křesťanské komunity sarkofágy alegorickými symboly, avšak pouze v katakombách (ryba, beránek, Dobrý pastýř, holubice, palma, lucerna...). Později se začaly objevovat i postavy. Nejstarší vyobrazení Kristova narození se dochovalo v Římě a pochází ze 3. století n. l. Najdete ho v Priscilliných katakombách, jednom z největších a nejvýznamnějších raně křesťanských pohřebišť křesťanského světa, které sestává z přibližně 13 kilometrů podzemních chodeb a obrovského množství památek, jako jsou fresky, předměty a sochy z mramoru, které zdobily četné sarkofágy objevené v polovině 19. století. Památka byla pojmenovaná podle urozené dámy, která darovala pozemek, na němž byly katakomby od 2. století hloubeny. Byly zde rovněž uloženy ostatky sedmi papežů, včetně Celestýna I. a Liberia. Na stropě jednoho z výklenků je dodnes dobře patrná štuková výzdoba znázorňující Marii držící v náručí malého Ježíška a vedle ní proroka, kterým by mohl být Balám nebo Izajáš, a který ukazuje na hvězdu, jež podle Starého zákona zvěstovala příchod Krista na zem.
O několik století později se v byzantských bazilikách začaly objevovat první mozaiky, které líčily mnoho výjevů z Kristova života, včetně jeho narození. Papežská bazilika Santa Maria Maggiore v Římě, známá také jako Basilica Liberiana, protože ji ve 4. století nechal postavit papež Liberius, obsahuje od roku 432 na příkaz papeže Sixta III. také Kryptu Narození Páně, tj. věrnou reprodukci jeskyně, kde se měl narodit Ježíš. Avšak teprve kolem poloviny 7. století, přesněji v roce 644, daroval jeruzalémský patriarcha svatý Sofronius papeži Theodorovi I. pět prkének z javorového dřeva z jesliček v betlémské jeskyni, kterým se odjakživa říká Svatá kolébka neboli cunabulum, společně s plenkami, do nichž mělo být zabaleno tělíčko malého Ježíška. Od té doby nesla Basilika Liberiana jméno Sancta Maria ad Praesepium a stala se cílem poutníků z celého světa a zároveň objektem velké úcty a mecenášství papežů i panovníků. Na stejném místě vznikl vůbec první betlém v dějinách umění, který obsahuje mramorové sochy, jež vytvořil Arnolfo di Cambio v letech 1289 - 1291.
V 9. až 10. století se objevují náboženské dramatické hry související s liturgickým rokem, které popisují Ježíšův život: od Narození, kde se odehrávají Zvěstování pastýřů, až po Zmrtvýchvstání, které zahrnuje Zvěstování u Božího hrobu. Později byla tato díla rozšířena o četné další epizody ze Starého i Nového zákona. Náboženské dramatické hry nevznikly náhle, ale do křesťanských kultovních prostor se dostávaly postupně jako vizuální doplněk k úryvkům, které z evangelií předčítali jáhni a kněží, čímž pomáhali tehdejším věřícím, kteří byli téměř všichni negramotní, lépe pochopit text.
Lidé se obvykle domnívají, že zakladatelem tradice betlémů byl svatý František z Assisi. Nicméně, skutečností zůstává, že výjev s jesličkami, který si na Vánoce roku 1223 František objednal pro Greccio, byl jen ojedinělou událostí, která neměla bezprostřední pokračování a v následujících letech se již neopakovala. Na druhou stranu se podobná náboženská dramata, nazývaná "tropy", hrála v době vánočních svátků přinejmenším tři století před narozením svatého Františka. Je nepochybné, že příhoda v Grecciu spolu s posvátnými výjevy Zvěstování pastýřů a Zvěstování hvězdy, spojenými s Vánocemi, respektive Zjevením Páně, položila základy pro budoucí vznik betlémů. Většina badatelů se shoduje, že nejstarší vánoční tropy pocházejí z 9. století, tedy ze stejného období jako tropy velikonoční. Jak ale byly tyto náboženské výjevy vůbec inscenovány?
Samotný chrám, chápaný jako posvátné místo, se tak stal divadlem. Jeviště tvořil hlavní oltář, často vyvýšený a oddělený od lodi (lavic) nízkou zástěnou neboli antependiem. Jako kulisa sloužilo velarium, pohyblivá opona, kterou ovládali duchovní. Chrámový sbor byl zpravidla rozmístěn v horní části budovy a jako "herci" vystupovali v náboženských hrách sloužící kněží. Tyto hry vycházely z textu evangelií, které se staly součástí oficiálních obřadů katolické církve od 8. století. Přibližně v 10. století tyto texty začaly procházet úpravami, a nakonec nabyly podoby skutečného divadelního scénáře.
Postupem času vznikaly "smíšené dramatické hry", tj. do liturgického textu se přidávaly změny a doplňovaly se, z církevního pohledu, nevhodné části, až nakonec církev přistoupila k zákazu jejich uvádění v chrámech, který vyvrcholil jejich úplným zákazem za papeže Inocence III. v roce 1207. Aby mohl svatý František o Vánocích roku 1223 v Grecciu uskutečnit své představení, musel požádat papeže Honoria III. o povolení, aby mohl půlnoční mši sloužit v přírodní jeskyni nejen v přítomnosti řeholníků a věřících, ale také několika zvířat, včetně volka a osla. Za života světce se podobné představení již neopakovalo. V letech 1219-1220 vykonal František dlouhou pouť do Svaté země a zúčastnil se velké vánoční bohoslužby v bazilice Narození Páně v Betlémě; byl však hluboce zklamán: pozlátko s výzdobou a zlatými rouchy. Dokonce i jesličky, které tradice ztotožňuje se skutečným místem, kam Panna Maria uložila Ježíška po jeho narození, byly vyložené stříbrnými látkami a poseté drahými kameny; rozhodně nešlo k žádnou skromnou kolébku z hlíny. Svatý František z Assisi, který svůj život založil na prostotě, chudobě a pokoře, požádal po návratu z pouti papeže Honoria III. o povolení sloužit vánoční mši nikoli v kostele, ale v prosté jeskyni, kterou si vyhlédl v Grecciu (provincie Rieti) a kde o několik let dříve spolu se svými bratry postavil malý klášter. Svým způsobem šlo o náboženské ztvárnění Ježíšova narození, které bylo pojato jednoduše, jak tomu mohlo být ve skutečnosti, aby se On i všichni věřící přiblížili "pravému Betlému"; šlo o esenci lidskosti.
V kontextu vývoje betlémů se jako přelomové jeví 16. století, kdy žil a působil svatý Kajetán z Tiene (1480-1547) a kdy byl svolán Tridentský koncil (1545-1563). V tomto období došlo ke skutečné hluboké změně. Svatý Kajetán pochopil význam a sílu jesliček nejen jako náboženského prostředku, ale také jako výchovného a společenského nástroje. Od roku 1523, kdy se přestěhoval do Neapole, se až do své smrti snažil podněcovat představené svého řádu a všechny obyvatele Neapole, aby během období Vánoc stavěli betlémy a každoročně si tak připomínali památku a mystérium Kristova narození.
Samotný Tridentský koncil v polovině 16. století podpořil šíření lidových jesliček mezi obyvatelstvem a prohlásil je za "vynikající projev lidové zbožnosti a nástroj katecheze." Katolická církev si přála, aby se na Tridentském koncilu vyřešily teologické spory týkající se protestantismu, tj. luteránské a kalvínské reformace. Během svého jednání tentýž koncil uznal nový řeholní řád: Tovaryšstvo Ježíšovo. Nový jezuitský řád spolu s tradičními řeholními řády, jako byli kajetáni (theatini), františkáni, dominikáni a karmelitáni, rozšířil slávu vánočních jesliček po celé Evropě. Během pouhých několika desetiletí se tato nová tradice ujala a zdomácněla úplně všude a přijali ji i "lidé různých národností", protože skrze spiritualitu výjevu Zrození oslavovala univerzální hodnoty, jako je rodina, přijetí a úcta k lidské důstojnosti.
Lze tedy jednoznačně konstatovat, že umělé betlémy nepředstavují vynález jedné jediné osoby v určitém časovém období a kontextu, ale spíše syntézu několika prvků, od liturgických dramatických her přes mši v jeskyni v Grecciu až po stálé betlémy. Především jde o mimořádnou intuici svatého Kajetána z Tiene, kterému byl nakloněn i Tridentský koncil, jenž prosadil jeho lidové, laické a řemeslné šíření mezi prostým lidem, a to prostřednictvím nejrůznějších řeholních řádů té doby. Od samého počátku bylo možné betlémy vytvářet kdekoli a z různých materiálů: terakoty, papírmašé, štuku, dřeva, sádry, skla, kovu, korálů, kamene, papíru atd. Jedním z hlavních rysů betlémů je skutečnost, že okamžik Zvěstování narození Ježíše Krista je ohlašován celému lidstvu skrze výjevy z každodenního života lidí, jejich obyčeje, často velmi pestré, a také obrovského množství lidských činností. Betlémy jsou ve skutečnosti skvělým náboženským textem: účinným nástrojem prožívání evangelia.
I v České republice s dochovalo velké množství betlémů, soch a nejrůznějších veřejných i soukromých expozic s betlémskou tématikou. Jejich označení jako objektů výrazného kulturního a uměleckého významu by však bylo značně zjednodušující. Vaše země se vyznačuje velmi silnou tradicí spojenou s tématem betlémů a jejich výroba zažila v posledních dvou stoletích období velkého uměleckého rozmachu. České betlémy se staly důležitým vodítkem pro všechny zájemce, milovníky, sběratele a stavitele různých typů betlémů, ať již byly vyrobené z papíru (malované nebo tištěné), vyřezávané ze dřeva, skleněné nebo historické mechanické betlémy. V tomto ohledu je vaše země výjimečná a já ji velmi obdivuji.
Mám na mysli například krásné sbírky v muzeích betlémů na Karlštejně a v Třebechovicích pod Orebem, kde lze obdivovat stovky nejvýznamnějších českých betlémů. V Třebechovicích pod Orebem se i nachází jeden z nejcennějších kulturních pokladů České republiky; jde o dřevěný mechanický betlém autorů Josefa Probošta (1849-1926), Josefa Kapuciána (1841-1908) a Josefa Frimla (1861-1946), který byl v roce 1999 prohlášen národní kulturní památkou. Za zmínku stojí také muzea v Třebíči na Moravě a v Čechách v Ústí nad Orlicí, které ochraňují desítky betlémů se stovkami malovaných figurek.
Tyto velkolepé výjevy představují výjimečně komponovaná díla, která fascinují svou čistotou a oduševnělou poetikou, vyzařuje z nich hluboký klid; celkově tak působí téměř až neuchopitelně. Rovněž bych rád vzpomenul řadu soukromých sbírek, které shromáždili milovníci betlémů rozesetí po malých vesnicích nebo půvabných městečkách. Své vášni zasvětili často celé své životy a mnohdy zachránili před zkázou stovky vzácných rukodělných artefaktů, které se jim podařilo shromáždit. Chtěl bych připomenout i velkolepý mechanický betlém uchovávaný v muzeu v Jindřichově Hradci, malebném jihočeském městečku, jehož autorem je punčochář Tomáš Krýza (1838-1918) a který je od roku 1998 zapsán v Guinessově knize rekordů jako jeden z největších mechanických betlémů na světě a jehož výroba trvala více než šedesát let.
A rozhodně nemůžeme pominout Prahu, jedno z nejkrásnějších a nejúchvatnějších měst Evropy, které především díky působení jezuitského řádu již po staletí dokládá, že betlemářská tradice je v tomto národě velmi stará. Už několikrát jsem to řekl a nyní to zopakuji: v minulosti měly vždy větší účinek vizuální vjemy než slova, a právě tato skutečnost přispěla k rozšíření betlémů, jež byly schopné skrze svou srozumitelnost, bezprostřednost, účinnost, výrazovou sílu, a především svým jednoduchým, ale výstižným jazykem, oslovit všechny věkové kategorie a všechny společenské vrstvy. Betlémy se staly nositeli bratrství a morálky, navozovaly pocity souladu a osobního růstu, pokud byly správně využívány, a byly prostředkem pro šíření kultury a poselstvím míru. A moje poselství? Snažme se společně pokračovat na této úžasné cestě a zapojit do ní zejména mladé lidi, kteří jsou naší budoucností.
Rád bych využil této příležitosti jako člen prezidia Un. Foe. Prae. a připomněl bych všem obdivovatelům betlémů v České republice, že sami sice můžete kráčet rychleji, ale spojeni v jednom sdružení dojdete mnohem dál a dosáhnete nečekaných cílů. Na cestě se mohou vyskytnout problémy; těm jste však museli a budete muset čelit vždy. Nicméně vše se dá společně překonat vzájemným dialogem a respektem. S tímto přáním se obracím na všechny lidi dobré vůle, protože jsem přesvědčen, že je to jediný způsob, jak navždy zachovat kontinuitu jesliček, Zrození, betlémů v našich srdcích.
Závěrem bych si dovolil připomenout, že narození Ježíše rozdělilo dějiny na dvě období: Před Kristem a po Kristově narození (Ante Christum et post Christum natum). Italský historik Pietro Bargellini v roce 1959 řekl: "Před Vánocemi se odvíjejí dějiny člověka očekávajícího Boha. Po Vánocích se odvíjí dějiny Boha čekajícího na člověka. Narození Pána Ježíše v jesličkách tak ohlašuje znovuzrození každého člověka, jeho vykoupení, znovunabytí svobody a oproštění se od všech okovů zla a otroctví těla, ducha a svědomí."
Gloria et pax!
Obr.: Antonio Vallardi, tištěný jesličkový arch, 1820, Milano