SLOVENSKÝ ETNOGRAF A ŘEZBÁŘ MARTIN MEŠŠA
Milan Maršálek
Potkali jsme se na konci šedesátých let minulého století ve vysokoškolském prostředí v čase velkých nadějí a pozdějších ještě větších zklamání. Bodrý "východňár" ze Slovenska nikdy nezkazil zábavu, vždycky měl nějaký nápad a naději. Kdykoli jsme se náhodou potkali později, bylo vždycky něco, co jsme si museli sdělit - ať už z redakční praxe, národopisu, kultury - ale neuvědomoval jsem si, jak moc málo se vlastně známe. To zaznamenávám jen proto, abych vysvětlil, že teprve v 70 letech života jsem zaregistroval, že kamarád Martin Mešša (72), etnograf vystudovaný na Univerzitě Komenského v Bratislavě, pracovník a posléze ředitel muzeí na Slovensku, redaktor televize, muzikolog, básník, skladatel písní a mnoho dalšího ještě - je také známý řezbář, a co je pro nás nejzajímavější - i betlemář. Před deseti lety odcházel do důchodu z funkce ředitele Muzea ľudovej umeleckej výroby v Bratislavě, ale dál přednáší o řezbářství, lidové architektuře, hudebních nástrojích a vyřezává.
První práce dělal v paneláku na kuchyňském stole, obyčejným nožem a rovným dlátem. Pak si pořídil stůl, absolvoval různé kursy, dokonce i ve švédském Hamslojdu, až se stal mistrem ve svém oboru a nositelem lidových tradic.
Začínal se zdobenými kuchyňskými prkénky na krájení a na mandlování. Ta i v minulosti byla nejen potřebnou domácí pomůckou, ale často i svatebním darem. Proto byla zdobená. On využívá jak historické motivy, tak vlastní nápady. Od zdobených prkének byl jen krok k reliéfu. Říká: "Když jsem vyřezával prkénko s držadlem, byl dost veliký odpad. Tak jsem ty zbytky vytvaroval a použil na nízký reliéf. Náměty jsem nacházel ve starých sbírkách i ze života mých přátel."
Na betlémské začátky vzpomíná: "Začátkem osmdesátých let jsem v Šarišském muzeu v Bardejove kompletoval dřevěné figurky koupené od Zlaty Fričkové z pozůstalosti po řezbáři Janu Rusnákovi, byl to absolvent řezbářské školy v Piargu. V tom muzeu jsou i na papíru nebo plátně malované betlémské salaše. Připravil jsem několik výstav v Bardějově, Prešově, Bratislavě, a to probudilo můj zájem. Začal jsem vyřezávat a od prkének jsem se dostal až k betlémskému námětu. Jeden betlém je v muzeu LUV ve Stupavě, no a v roce 2018 jsem měl betlémek i ve Vatikánu."
Jeho díla nezapřou hluboké odborné znalosti, pokud jde o téma, na samotné práci je vidět školená ruka. Pracuje s lipovým dřevem, které patinuje a upravuje včelařským voskem. Když v jeho sousedství ořezávali lípy, uložil si několik větví. Po čase z nich udělal první sochy. Jen některé práce jsou polychromované. Při výstavě v kavárně ÚLUV v Bratislavě v roce 2000 kurátorka sbírky naivního umění Slovenské národní galerie Kateřina Černá mj. o něm řekla, že: "Jeho plastiky mají střídmé jednoduché tvary. Dají se poznat podle insignií, zejména pracovního nářadí a nástrojů." Dodejme, že jsou nejen srozumitelné, ale i stylově čisté. Přitom nejde o pouhé kopie. Například u reliéfu sv. Jiří přiznává, že jako vzor mu posloužily sochy zachované ve slovenských muzeích i památka z Úštěku. Někdy je zdrojem nápadu struktura dřeva, jindy náhoda. Třeba pětidílný betlém z prosince 2016 vznikl tak, že mu jedna široká deska praskla. "Tak jsem to zarovnal a vyřezal tam muzikanty, jak se malovali kolem Banské Štiavnice a dávali pod betlémy, a doplnil jsem ještě pastýře s dary."
Meššovy plastiky jsou milé, úsměvné, přátelské - tak trochu jako on. A to jsem si také všimnul až teď. Všelijací ti zbojníci, pastýři i svatí mu jsou dost podobní. A to nejen podle plnovousu, který nosil kdysi, nebo charakteristického kníru, který má on dnes. Prostě jsou to jeho děti.
Více o něm na www.martinmessa.sk.