FRANTIŠEK VALENA

Zuzana Valenová

Když mám mluvit o svém tátovi, musím začít od začátku. Narodila jsem se mu čtvrt roku před dovršením jeho dospělosti a moje narození bylo jablkem sváru v rodině. Vybojovali si mě a s velkým pocitem zodpovědnosti mě tihle dva "mlaďoši" také vychovávali. Byla jsem šťastné dítě. Snažili se mi vytvořit domov, což zvláště v době, kdy jsme bydleli v suterénním bytě vedle sklepů a kde na zdech kvetla plíseň, bylo těžké.

Pamatuji, jak jsme s maminkou vyhlížely tátu, až přijde z práce. Každá večeře byla u nás malou slavností, při které hořely svíčky, a na stole nechyběla vázička s větvičkami keřů z nedalekého parku. Po večeři si táta obřadně rozdělal na stole barvičky, rozdal nám s maminkou papíry a začali jsme si malovat. Měla jsem pocit velké důležitosti, že se smím téhle práce účastnit. Táta kreslil návrhy loutek, divadelních scén, šperků, keramického betlému; prostě všeho, co ho jako dvacetiletého kluka zajímalo. Tyhle dýchánky se občas protáhly do noci a já jsem byla dítě sova.

Když šli občas do kina, brávali mě sebou. Táta mě schoval do svého velkého kabátu, tajně mě pronesl do sálu a já pak usnula v jeho náruči třeba na Zeffirelliho filmu Romeo a Julie.

Nejkrásnější byly ale přípravy na Vánoce. Jako v každé rodině se u nás peklo a uklízelo, zpívaly se koledy a cídilo se všechno s pečlivostí jejich mládí. Stromeček nám v noci před Štědrým dnem přinesl Ježíšek s andělíčky oknem, ale ti za sebou nestačili v tom shonu zavřít, takže když jsem se uprostřed noci vzbudila zimou, čekal tam na mě v jemně osvíceném pokoji vánoční stromeček a pod ním tátův první betlém, ve kterém vymodeloval dědečky, babičky, tetičky, i moji maminku, sebe, mě i bratříčka, kterého jsem si moc přála. Ježíšek byl přikrytý kouskem vaty a já jsem jen pokukovala, jestli mu nekouká kousek nožičky. Měla jsem na starosti zdobení štědrovečerního stolu. Každý z nás měl vlastní skleničku na víno, tatínek velikou, maminka menší a já jsem pila ze štamprlete. Pod talířkem jsme měli každý šupinku z kapra, desetník a čočku, na stole nechyběla mistička s medem a u každého příboru, které byly také jen vánoční, byla na ubrousku snítka zimostrázu a andělíček ze slaného těsta, které maminka každý rok speciálně pekla. Nad stolem se vznášela holubička ze šustí, všude svítily svíčky a voněly františky. Myslím, že u nás byl opravdu Ježíšek... Nikdo neměl tak krásné Vánoce jako my.

O mnoho let později, když se nám s tátou po Vánocích zastesklo, zatáhli jsme rolety, pustili koledy, postavili betlém a nadělili si dárky třeba uprostřed července.

A k tomu prvnímu betlému začaly brzy přibývat další a další a další a další. Táta chodil po světě a všude naslouchal, jestli tam nepláče nějaký rozbitý betlémový panáček. Každou volnou chvíli vzal v atelieru do ruky některého z nich a opravoval. Tak, jako některé ženy háčkují obrovské záclony, tak můj táta trpělivě opravoval kousek po kousku všechny ty stovky panáčků, které ve své sbírce shromáždil. Oprášil klobouček a doplnil oprýskanou barvu na jejich kabátku, dořezal jim ručičky a nožičky.

Je to už deset let, kdy nás všechny můj táta opustil, tak jsem vám chtěla povědět, jaký byl František, váš velký kamarád a přítel, úžasný tatínek.