BETLÉMY JAKO ZRCADLO ŽIVOTA V MINULÝCH DOBÁCH (2. ČÁST)
Franz Grieshofer a Nora Witzmann

Pokračujeme v publikování textu katalogu vídeňského národopisného muzea z výstavy v roce 2006. Překlad RNDr. Eva Škobisová.

Vánoční příběhy ve scénkách

Ve velkých stavěcích betlémech mohou být aktéři přeskupováni jako v divadle. Figurky jsou měněny, některé musí být staženy do pozadí, aby jiné dostaly přednost vepředu. Dění se přesouvá na vedlejší jeviště, při hledání přístřeší třeba před místní hostinec, při obřízce do synagogy, při obětování v chrámu do kostela, při vraždění neviňátek před Herodesův trůn. U skříňových betlémů nejsou takové manipulace možné. Tyto betlémy se často prezentují jako simultánní scény, ve kterých se děje mnoho příběhů zároveň. Nachází se v nich hledání přístřeší a klanění pastýřů vedle klanění králů. Pro další události už není ve skříňových betlémech místo. Bylo proto nutné další scény evangelia vystavit vně skříňového betléma. Za tímto účelem byly figurky zpravidla připevňovány na desku, respektive byla pro ně vytvořena vlastní architektura: dvanáctiletý Ježíš sedí v chrámu (v domě Pána), pro svatbu v Káně je hostina prostřena v budově připomínající palác apod.

Příkladem vánočních scének zvláštní umělecké úrovně je betlém z Rinn. Drobné řezbářské výtvory z doby okolo r. 1760 mají mimořádnou kvalitu. Některé z těchto půvabných realisticky provedených figurek mají hlavičky vyřezané z kosti, což vede k domněnce, že autorem díla by mohl být řezbář a soustružník slonoviny Franz Spindler (1693-1782), narozený v Hall v Tyrolsku. Tyto vedlejší scény jsou přesnou reprodukcí biblického textu:

Lukáš 2,46: "Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky." Ježíš v chlapeckém věku sedí uprostřed blyštivé svatozáře v barokní chrámové hale a diskutuje s učenci sedícími před ním.

Radovánky u stolu

K oblíbeným motivům barokního betlemářského umění patří zobrazení "svatby v Káně". Nabízí možnost ukázat dvorskou kulturu slavností. Rakouské národopisné muzeum vlastní některé znamenité exempláře, ve kterých jsou biblické události přeneseny do určité doby a sociálního prostředí. Například svatbu v Káně z Rinnského betlému je možné počítat mezi nejpůsobivější kusy rakouského řezbářského umění.

Prostor pro slavnost poskytuje vysoce kvalitní architektura sloupů se vzdušnou střední halou a dvěma pavilony po stranách. Uprostřed se nachází stůl prostřený drobounkými napodobeninami jídel, u kterého sedí ženich s nevěstou (v módě renesance), jejich rodiče a Ježíš a Marie (snadno rozpoznatelní podle jejich klasické ikonografie). Marie očividně právě upozorňuje svého syna: "Už nemají víno." Neboť zatímco nalevo v otevřené kuchyni se peče a vaří, provoz ve sklepě vpravo se zastavil, džbány jsou evidentně prázdné, jak zřetelně ukazuje sklepník. Ale ostatní svatebčané zatím ještě stále hlasitě a vesele oslavují. Nosiči jídla a číšníci se úslužně starají o další přísun.

Podobná scéna je i v Jaufenthalerově betlému z Will u Igls, Tyrolsko, 2. pol. 18. století.

Nazdobená skupinka figurek, některé s voskovými hlavičkami, sedící kolem kulatého stolu v budově připomínající palác. Kristus a Marie se zářícími věnci kolem hlavy. Na stole nádobí z keramiky, sklenice a rovněž kovový příbor skládající se z nože a vidličky se dvěma bodci. Na lavici stojí malé fajánsové džbánky.

Kultura stolování

Betlémy odpovídají sociálnímu prostředí, ve kterém byly vystavovány. Odráží nejen kulturní úroveň vlastníka, ale také zeměpisnou oblast, ve které vznikly. Velmi zřetelné to vidíme u slavnostně prostřených stolů zobrazených na svatbě v Káně. Vypovídají o tehdejší kultuře stolování. Všeobecně se dá říci, že v 17. století bylo stolní nádobí šlechticů vyrobeno z cínu, skládalo se z kulatých talířů, servírovacích mís, polévkových mís, nádobek na sůl, korbelů a číší. V době baroka se cín dostal také do městských domácností, zatímco u šlechticů se objevil jemný porcelán a stříbro. Na měšťanských stolech byl porcelán nahrazen nádobím z kameniny a fajáns. Typické byly teriny na polévku. Stoly rolníků byly prostírány nádobím ze dřeva: kulaté vysoustružené tácy a mísy včetně naběraček, kelímků a soudků na sůl.

Zajímavý je vývoj u příborů. Charakteristické pro dobu před barokem jsou špičaté nože a vidličky se dvěma bodci, které však byly již ve středověku zavrženy jako nástroj ďábla. Lžíce s krátkým držadlem a kulatou naběračkou, která byla u rolnického obyvatelstva používána ještě v 18. století, také pochází z doby před barokem. Tehdy byl příbor především osobním vlastnictvím, které si člověk nosil s sebou v koženém pouzdře v kapsáři. Kultura stolování v době baroka a rokoka přinesla úplně jiný styl. Od této doby se vícedílný stříbrný příbor, který dával k dispozici hostitel, skládal z nože se zaoblenou čepelí, lžíce oválného tvaru a vidličky se třemi bodci. K tomu přibyly ještě odpovídající příbory na předkrm, rybu, sýr a moučník. Zdá se, že zakulacené nože mohou být vynálezem kardinála Richelieu, který tím chtěl zabránit šťourání nožem v zubech. Používání mnohadílných příborů poukazuje na francouzský vliv.

V zemědělských oblastech bylo stolní náčiní až do 20. století vyráběno ze dřeva, než bylo nahrazeno emailovaným nádobím. Typické byly kulaté dřevěné tácy. K tomu ysoustružené mísy nebo železné pánve, ze kterých se jedlo společně. Také poháry, džbánky i lžíce byly ze dřeva.

Kuchyně a kuchyňské nářadí

Scéna Svatby v Káně nám dává nezřídka také náhled na místo, kde byly připravovány pokrmy, tedy do kuchyně. Jedná se o kuchyně s otevřeným ohništěm s chráničem před jiskrami (Funkenhut), jak to bylo běžné v 18. a 19. století ve šlechtických a měšťanských domácnostech. V rolnických domácnostech se "černé kuchyně" udržely až do 20. století, než byly nahrazeny kachlovými kamny, případně sporáky. Otevřená ohniště vyžadovala speciální kuchařské náčiní, které je v miniaturní podobě ukázáno v betlémech.

Kuchyňská scéna na svatbě v Káně v betlému z Rinn je vytvořena velmi realisticky a svědčí o velkém mistrovství řezbáře. Je zde vidět kuchařka pracující s otočným rožněm, na terém je napíchnut krocan a dvě holoubata a který je udržován v otáčivém pohybu pomocí hodinového strojku (Bratspiessuhr). Na otevřený oheň je přistrčen hrnec na třech nožkách, ve kterém se vaří polévka. Na stěně se nacházejí držáky, na kterých visí měděná pánev, naběračka, kuchyňská lopatka a vidlička. V popředí stojí mosazný hmoždíř.

V Jaufenthalerově betlému probíhá příprava jídel v samostatné kuchyňské budově. Dává vhled do tyrolské domácnosti.

(Pozn.: scény jako hledání přístřeší, obřízka, svatba v Káně apod. jsou v rakouských a německých betlémech daleko častější než u nás.)

Hudba a pastevecké instrumenty

Stolní hudba

Ve vánočních betlémech se často objevuje hudba. Zvlášť působivý příklad nabízí Svatba v Káně z Rinnského betlému. Na dvou terasách paláce vidíme dvě skupiny muzikantů, které hudebně podmalovávají slavnostní hostinu. Jedná se o klasickou stolní hudbu, jaká byla běžná v době baroka. Její obsazení tvoří harfa, šalmaj, rohy, hoboj a tympán. Stolní hudbou se nazývají jak muzikanti, tak i hudební skladby. Naši muzikanti notují z partitury, která leží na zábradlí. Vrchol dvorské stolní hudby představuje Georg Philipp Teleman, který v roce 1733 vydal sbírku svých instrumentálních děl pod názvem "Stolní hudba". Nasazuje následující hudební nástroje: flétna, hoboj, fagot, někdy trumpeta, vždy housle a kontrabas, který jako basso continuo hraje v barokní hudbě důležitou roli. Dvorská zábavná hudba byla v druhé polovině 18. století označována jako Divertimento. V 19. století začaly dominovat smyčcové nástroje, týká se to především tzv. "polévkových tanců" (zábavná muzika k jídlu), které bylo možné slýchat na svatbách v Solné komoře.

Průvod s hudbou v betlému z Krušných hor

Vhled do světa dvorských hudebníků nabízí krušnohorský betlém. Tento skříňový betlém, pocházející pravděpodobně z okruhu říšského knížete Morzina z Vrchlabí (Hohenelbe), ukazuje nevšedně teatrální výjev, jehož střed je vyplněn impozantní ruinou paláce se sloupovou síní, altánem a vloženým zrcadlem. Na obou stranách paláce prýští vodopády z točených skleněných tyčinek do malého jezera, které oživují vodní ptáci, ryby a hadi. Vzadu se vzhůru do hor vinou strmé cesty, na kterých se lidé s námahou lopotí se svými náklady. Celá scenérie je pokryta kousky slídy, kameny, šnečími ulitami a mušlemi a všude se to hemží místní zvířenou, což dodává betlému zvláštní kouzlo.

Středobodem betlému je samozřejmě exotický průvod tří králů s celým svým pestrým doprovodem. Umělec dokázal dát svým malovaným figurkám vytvarovaným z terakoty obdivuhodnou přirozenost, že by si divák mohl myslet, že právě zamrzly ve svém pohybu. Před palácem pod kolonádami můžeme vidět jezdce zdobené peřím, v helmách a turbanech sedící na slonu, velbloudech nebo koních, sluhové sundávají náklad ze soumarů, pážata vlečou bohatě naplněné bedny s dary před jesličky. Nechybí ani kadidlo, myrha a zlato od tří králů. V této spleti figurek si zaslouží naši pozornost ty, které u sebe mají nějaký hudební instrument, na který hrají. Jsou sice rozprostřeni po celé scéně, ale přesto tvoří celý dechový orchestr, jaký byl běžný v době okolo roku 1750. (Pozn. redakce: velmi podobný betlém, pocházející pravděpodobně ze stejné dílny, je v muzeu ve Vrchlabí.)

Hornická kapela

Další příklad muzikologicky historického významu představuje hornická kapela z Rinnského betlému. Jedná se o skupinu muzikantů, jak je bylo možné vidět při slavnostních průvodech horníků. Vyřezané figurky jsou vyrobeny s takovým mistrovstvím, že má člověk pocit, že je slyší muzicírovat. Každý s těchto muzikantů v bílých hornických uniformách má vlastní individualitu a ovládá svůj instrument v typické pozici pro hraní. Skupina se skládá z 13 horníků, kteří hrají na následující hudební nástroje: hornická citera, basa, housle, šalmaj, fagot, příčná flétna, první a druhý lesní roh, tamburína, činely, malý buben, velký buben a triangl.

Ve vánočních betlémech jsou na pastvinách nebo před jesličkami vždy přítomni pastýři, často se svými speciálními hudebními nástroji. Od středověku jsou pastýři ztvárňováni s pasteveckými rohy. Ke krátkým ohnutým rohům (Wurzhorn) časem přibyly dlouhé alpské rohy (Alphorn). Jejich rozštěpená dutá násada je ovinuta březovou kůrou. Na ovinutý alpský roh (Flatsche) se naposledy hrávalo v okolí Dachsteinu. Vedle toho měli pastýři v oblibě také příčné píšťaly, šalmaje a dudy.

Hudba a písně jsou podstatnou součástí vánoční atmosféry. V betlémech se hudba objevuje často, a protože je samozřejmě neslyšitelná, musíme si ji při pohledu na betlém přimyslet. Srovnání ukazuje, že hudební nástroje zobrazené v betlémech se ve velké míře shodují s originálními instrumenty.